čtvrtek 23.5.2019 / Vladimír

Polická radnice

Polická radnice

První známé majitele budov v Polici (nad Metují) známe většinou až po roce 1550, protože velkému požáru, který 1. března 1535 strávil celé městečko, podlehla i tehdejší radnice i se svými nejstaršími městskými knihami. Proto i první známý majitel dřevěného stavení, které na místě dnešní budovy radnice kdysi původně stávalo, je v městské knize uveden až roku 1552 jakýsi Jan Roučka, když jej prodal Bartoloměji Sýkorovi. Po něm, od roku 1559, stavení vlastnil Matěj Ťopka, pak roku 1567 Jakub Ťopka i s příslušnými polnostmi, nato roku 1568 vladyka Stanislav Sladovský ze Sladova, od roku 1573 Jiřík Nyklů; pak jej zdědila jeho dcera Anna, provdaná za Viléma Protivce Karlovského z Karlova, roku 1605 Vojtěch Hák, roku 1607 Pavel Ulrych. Po otci Tobiášovi byl jeho majitelem od roku 1640 Jiřík Křest. „Ten za třicetileté války do cizích krajin odešel prohlédnout si svět, kdyžby se ale nevrátil, odporučil kšaftem celé své jmění k záduší a špitálu polickému, a poněvadž se více nenavrátil, tak vrchnost odprodala ten dům i s polní roku 1662 Wácslavu Bittnerovi za 740 kop míšenských grošů“ – poznamenává polický kronikář Josef Brandejs. Dům vyhořel znovu roku 1673.

Od roku 1691 vlastnil dům syn Wácslava Bittnera Jan Ignác Bittner, kterému dům roku 1700 vyhořel znovu po velkém požáru města. Vdova po Bittnarovi Saloména pak roku 1717 uskutečnila „frajmark“ (tj. výměnu) svého domu s Františkem Antonínem Hradeckým za jeho dům naproti přes cestu, za čp. 17, dům za dům.

Inspektor nad klášterními statky Hradecký pak dal celé stavení zbořit a nechal si zde s velkým nákladem od základů postavit svou novou honosnou barokní rezidenci – snad podle návrhu slavného stavitele Kiliána Ignáce Dientzehofera. Celou novou budovu (včetně chalupy čp. 121 na Záměstí a ovocné zahrady při Hůlkovském rybníku) nakonec prodal roku 1728 opatovi Otmarovi Zinkovi, jakožto představenému konventu břevnovsko-broumovských benediktinů a odstěhoval se do Prahy, kde byl dále ve službách benediktinského řádu v Břevnově. Kdo pak dům dále obýval, není po nabytí domu do vlastnictví benediktinů v městské knize zapsáno, zřejmě to však byl jiný klášterní úředník.

Roku 1740 pak opat Benno II. tento dům (rovněž včetně chalupy čp. 121 a zahrady při Hůlkovském rybníku) jménem svým a konventu dne 31. března roku 1740 prodal za 4.500 zlatých polické obci ke zřízení nové radnice. Její úřad se sem ještě ten rok, po nezbytných stavebních úpravách, ze staré radnice čp. 77 do nové reprezentativní budovy přestěhoval.

Bylo to 25. října 1740. „Ráno ve tři čtvrti na osm shromáždili se sousedé vážně odění v pláštích ve staré radnici a na znamení dané všemi zvony odebrali se v pořádku do farního kostela, kdež převor Filip Ehrenschild konal služby Boží s písní Veni sancte Spiritus a s litaniemi po mši svaté i s četnými intrádami, bubnováním a troubením. Po slavnosti kostelní tři konšelé a písař městský doprovodil převora do kláštera a sousedé v průvodu se navrátili ke staré radnici. Tam přesně purkrabí panský Václav Hruška ve jménu vrchnosti odevzdal městskému úřadu klíče od nového domu radního a počalo se stěhování. Napřed šel primas Melichar Dimbter a purkmistr Václav Tykal, za nimi konšelé a druzí sousedé dva a dva v pořádku. Písař městský Bernard Pejskar nesl privilegium císaře Leopolda a Václav Turek novější císaře Karla VI., obě z krabic vyňatá a otevřená na odiv, jiní za nimi s pokladnicí městskou, akta a jiné věci. Od nové radnice rozléhaly se opět intrády, provozované bubnováním a troubením a po vstoupení do ní třikráte po sobě z hmoždířů několika vystřeleno. Následoval oběd sousedský na radnici s hudbou a přípitky. Také hoši dostali píti, aby si lépe pamatovali ten den pro obec slavný, při čemž dle návodu starých vesel točili konvicemi nad hlavami a volali: opat Benno ať žije!“ (píše ve své monografii „Příběhy kláštera a města Police nad Metují“ historik a čestný občan města Police n. M. Václav Vladivoj Tomek).

Událo se to však, žel Bohu, na samém začátku zhoubných válek o rakouské dědictví, které trvaly s malou přestávkou až do roku 1763 a které městečku přinesly tolik nezměrného utrpení a strádání. Radnice se také za pruské války o dědictví bavorské roku 1778 stala svědkem přestřelky.

„Tu přihodilo se jednoho dne, že když něco pruských jezdců přišlo, kteříž dali sobě postaviti stůl na náměstí před radnicí a u něho pili a byli veselí, z nenadání vpadlo něco husarů císařských do města. Prušáci, uslyševše výstřel, kterým stráž postavená u špitálu o tom dala výstrahu, zavřeli se spěšně v radním domě. Naši přikvapivše byli by rádi vysekali vrata, ale nemohli nikde sehnati k tomu ani jedné sekery, poněvadž lidé v uleknutí se skrývali ve svých příbytcích. Dali se tedy do střílení na vrata; Prušáci zase z oken na ně stříleli, a musili naši konečně ustoupiti, majíce jednoho raněného. Však také Prusi, vykonavše některou pomstu na obyvatelích, tím dokonce nevinných, odtáhli“. (Tomek)

Když roku 1783 obchodník s plátny Václav Šrůtek, tehdy majitel protějšího domu čp. 17, vyplatil polické obci, tedy konšelům zastupujícím obec, 32 florénů stříbra v hotovosti a dal k tomu navíc jedno své pole za to, aby se zprostil věcného břemene pohostinství, vězící od nepaměti na jeho domě, obec tehdy tuto ubytovací povinnost převzala na svůj radní dům. Tuto zvláštní povinnost tzv. „pohostinství“ („Einquartirung“) měly v Polici tři domy: již zmíněný dům čp. 17 Václava Šrůtka, dále dům Vojtěcha Rajmana (čp. 96) a dům čp. 97 Tadeáše Luňáčka. Byla to pradávná přednostní ubytovací povinnost pro vojenské osoby (zejména pro důstojníky) při vojenských průtazích („durchmarších“) městečkem. Teprve tehdy, když byly tyto tři ubytovací domy plně obsazeny, přicházely v úvahu domácnosti dalších polických sousedů.

Mimo to byl v radnici umístěn hostinec. První taková zmínka pochází od polického kronikáře Jana Legeho k roku 1762 za sedmileté války, když uvádí: „Přijel sem jenerál kníže Anhalt Herbst, hned sobě v radním domě kvartyr vzal a v šenkovně všechno vymlátil, že hosté utéct museli a veliké množství chrtů tam uvedl a velikou škodu šenkýři způsobil.“ Ještě Václav Tomek vzpomíná ve svých Pamětech, že když poprvé přišel roku 1835 do Police jako sedmnáctiletý student, byla v přízemí radnice umístěna hospoda, jak to bylo ostatně tradiční a obvyklé i v jiných městech.

Kdy však tento hostinec v radniční budově skončil, není úplně přesně známo. S největší pravděpodobností ale hned po požáru města 19.dubna roku 1842, kdy od domu čp. 18 vyhořela celá Kostelní ulice a tři strany náměstí včetně radnice, na níž tehdy shořela střecha a báň barokní věže. „Při onom požáru bylo mnoho nářku a pláče velkého, obzvláště když z radničního domu ta krásná vysoká věž s hodinami dolů se sesula a spadla“, jak dokládá poznámka Josefa Brandejse, i další o přestavbě interiéru budovy kamenickým mistrem Coelestinem Scholzem ze Žďáru pro potřeby okresního soudu:... „první pokoj, bejvalý ještě před ohněm, kancelář má být pro okresního soudce, druhý a třetí pro prvního a druhého adjunkta. Nynější kancléř obecního úřadu jest, co před ohněm byla šenkovna. Registratura a dole v síni ty kvelby, jeden pro kontribučenský úřad a druhý pro listovní kancléř. Z maštal čtyři aresty a zadní díl sednice pro šatlavského“... K umístění hostince v polické radnici dlužno ještě poznamenat, že již roku 1575 městské účty reflektují existenci hospody v radnici, když uvádějí příjem „posudného z rathouzu“. Byla to ještě stará dřevěná radnice, která stála uprostřed náměstí vedle městského pivovaru až do roku 1595, kdy byla postavena radnice nová (dnešní čp. 77).

Nesmíme zapomenout ani na vyhlášené plátenické trhy, které se na polickém náměstí konaly vždy ve středu již od poloviny 18. století až po téměř celé století devatenácté, kdy se staly významným odbytištěm plátenického zboží ze široké oblasti, a kdy nakonec po vydání nových pruských celních zákonů r.1874 došlo také i k jejich postupnému úpadku. Právě před radnicí byly vždy o trhu umístěny vysoké stolice, na kterých sedávali pláteničtí velkoobchodníci, kteří kupovali od tkalců jejich zboží. Mnozí z nich se právě na základě zisků z polických trhů později stali významnými textilními podnikateli – např. Josef Walzel z Halbstadtu, Clemens Walzel z Trutnova či broumovský Benedikt Schroll, který ročně nakupoval v Polici plátna za milion zlatých!

Svou radniční budovu (kterou přestavěl již zmíněný kameník Coelestin Scholz za 898 zlatých konvenční měny) poskytla roku 1849 polická obec pro sídlo nově zřízeného okresního soudu a berního úřadu eráru zdarma i s otopem. Ten zahájil svou činnost 17. června 1850, kdy svou soudní agendu ukončil polický regulovaný magistrát i okolní vrchnostenské úřady a kdy byl do úřadu uveden první okresní soudce František Gregor se svým personálem.

Poličtí radní nejprve úřadovali v pronajatých náhradních místnostech v domě čp. 18 purkmistra Šolce, než se roku 1868 přestěhovali do budovy hostince „U zeleného stromu“ čp. 75, kterou pro tento účel jménem obce koupili. Stará radniční budova, u které byl po požáru v roce 1842 zbořen zbytek věže a postranní štíty a střecha jen provizorně zastřešena břidlicí, byla znovu obnovena až roku 1876 a opatřena novogotickou osmistěnnou věží tudorovského slohu s hodinami místním stavitelem Vilémem Pohlem podle jeho vlastního návrhu – čímž však celkový vzhled původně barokní budovy bohužel značně utrpěl. Ing. Antonín Cechner v „Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Broumovském“ (1930) nám budovu radnice popisuje takto: „omítaná, jednopatrová budova stojí na severovýchodním rohu náměstí, do něhož ústí šest okenních os a do ulice ke klášteru deset os. Do náměstí jest průčelí otevřeno loubím o třech otvorech, svrchem poloeliptických a děleno pilastry na rozích zdvojenými, na středních dvou pilířích jednoduchými, jež opakují se i v prvním patře, nad nimiž nastaveno kladí o jednodílném architrávu, barokně vydutém vlysu a římse na rozích zalamované. Nad římsou zvedá se do náměstí komolý, rovnoramenný štít, oživený pásy nad pilastry a zakončený na obou postranicích štítových čtyřmi kamennými obelisky a dvěma vázami. Ve štítu na postranicích dva znaky, zemský: dvojchvostý lev a městský: na zlatém štítě červená krokev, kolem ní tři růže a dole tmavá krokev. Vchod uprostřed loubí v kamenném ostění, svrchem poloeliptickém. Oken v prvním patře celkem 16 v kamenných, uchatých chambranách se závěráky, na kamenných podokenicích a střechovitých, prolákle k hrotu vytáčených římsách na dvou krákorcích opřených. V prostřed štítu kruhové okno s dřevěnou hvězdovitou kružbou, též ve věži jsou kruhová okna na úhlopříčných stranách; na čelní a bočních stranách věže ciferníky, jež jsou v noci osvětlené. Na středních pilířích dole v reliéfu provedené kartuše; na pravé datum 1718, na levé monogram z písmen: F.A.G. – Fredericus Abbas Grundmann“.

Pro úřad okresního soudu a berního úřadu byla později (r. 1914) postavena nová budova čp. 341 na Nové čtvrti. Ten se tam přestěhoval již roku 1915, ale v uvolněné budově radnice zůstalo po celou dobu první světové války skladiště rekvizičního obilí. Budova pak prošla celkovou rekonstrukcí, provedenou stavitelem Františkem Erberem, byla zřízena velká zasedací místnost a byt ve dvoře pro tajemníka úřadu Jana Pejskara, a tak se městský úřad znovu přestěhoval do své staronové budovy až v červenci roku 1919. Od této doby zde má správa města své sídlo již nastálo.

Budova radnice samozřejmě zažila mnoho různých změn a událostí. Krátce si připomeňme, že již roku 1920 byla v radnici zřízena veřejná čítárna. Roku 1922 byly k hodinám připevněné nové bicí cimbály, když původní byly za první světové války rekvírovány. Od roku 1924 byla ve zdech radnice krátce umístěna i Městská spořitelna. Roku 1925 byly pod radnicí odhaleny pamětní desky se jmény padlých v 1. světové válce. K přestavbě interiérů radnice došlo roku 1937, kdy si zvýšená agenda obecního úřadu vynutila rozšíření kancelářských místností; zároveň bylo zřízeno ústřední topení. Obřadní síň byla v radnici zřízena roku 1951, poté co církevní sňatky pozbyly platnost, o osm let později, poprvé znovu po 2. světové válce (kdy byly opět rekvírovány bicí cimbály), opět zaznělo zásluhou p. Feiga odbíjení věžních hodin, kterým se roku 1964 dostalo generální opravy od místního hodináře Josefa Plného. Roku 1966 bylo započato s opravami radnice, která roku 1968 dostala novou fasádu. Z dřevěného lešení, obklopující budovu, tehdy zavlály černé prapory na protest proti okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy. Roku 1978 došlo k výměně starobylé dřevěné vstupní brány za prosklenou, nové věžní hodiny se rozběhly a zazněly roku 1987. První barevnou fasádu (šedo–bílou) dostala budova roku 1992, o dva roky později byla pořízena nová střecha a fasáda se změnila na zeleno–bílou, znovu obnovenou roku 1999. Od roku 2012 byl vzhled budovy změněn na červeno–bílou. Proběhly i rozsáhlé úpravy interiérů (obřadní síň, velká zasedací místnost, chodby, svítidla atd.). V soutěži „Nejkrásnější obecní úřad či radnice“, vyhlášené roku 2014 se polická radnice umístila na 3. místě, když porota hodnotila reprezentativní vzhled, urbanistický přínos pro okolí, příjemné a otevřené pojetí radnice a zajímavý příběh.

Miroslav Pichl / autor textu

Police nad Metují na mapě

Policko leží v Královéhradeckém kraji, je součástí turistické oblasti Kladské pomezí a Chráněné krajinné oblasti Broumovsko, výchozím bodem je Police nad Metují / GPS 50.5360789N, 16.2336972E

město Police nad Metují s radnicí z roku 1718

informační centrum najdete v Pellyho domech na náměstí

Polická radnicePolická radnicePolická radnicePolická radnicePolická radnicePolická radnicePolická radnicePolická radnice